17. Nelítostný boj
Blondýnka se celá zničená došourala do svého přechodného domova. Již několik dní trénovala a pracovala na „ochočení“ liščího démona. Tvrdý trénink si vybíral svou daň celkem krutě. Kruhy pod očima, modřiny, oděrky, vyčerpanost… to všechno je jen výčet několika málo věcí v sáhodlouhém seznamu. Na druhou stranu, tvrdá práce přinášela ovoce. Yumiko se den ode dne dařilo víc a víc ovládnout tu hrozivou chakru, patřící devítiocasému. Yamato si ji pro její píli a předsevzetí nevzdat to pochvaloval. Stačilo jen trochu k tomu, aby se jim podařilo natrénovat nové jutsu, které by patřilo mezi nejsilnější, jež Yum uměla. Nebylo snadné ovládnout Kyuubiho, protože kontrola nad tělem a myslí v době, kdy ve vás koluje démoní chakra, nepatří mezi nejjednodušší věci. Yumiko se však svého cíle nehodlala vzdát a krůček po krůčku se blížila k cílové pásce.
Unaveně dosedla na měkkou pohovku a s úlevou zvrátila hlavu dozadu, zavírajíc přitom oči. Dnešní den byl obzvlášť jeden z těch náročnějších, vyčerpala téměř všechny své síly, a to jen díky své tvrdohlavosti. Ano, sama ví, že to nepůjde tak rychle jak by chtěla, ale tak moc toužila být znovu klukem. Na své dívčí tělo si už zvykla a navíc být dívkou mělo své výhody, ovšem do svých téměř 17-ti let žila jako chlapec, je proto těžké zvyknout si na úplný opak. Z přemítání o urychlení tréninku ji vyrušil příchozí. Líně otevřela oči. Překvapeně zamrkala, čekala Sasukeho, ne jeho… Co ten tu dělá?
„Jak jsi postoupila s tréninkem?“ Tak proto tu je, přišel vyzvídat.
„Stačí trocha a nová technika bude na světě,“ pousmála se blondýnka.
„Yamato říkal, že ti to jde skvěle, nic jiného jsem od tebe ani nečekal, Naruto,“ usmál se nečekaný host. Yum sebou při vyslovení svého pravého jména trochu trhla, odvykla si, aby jí tak někdo oslovoval.
„Musím se snažit, to asi chápete, Kakashi – sensei.“
„Samozřejmě, být holkou je fajn, ale být chlapem je ještě lepší,“ zakřenil se Kakashi a než mu Yumiko stačilo odpovědět, či něco namítnout, zmizel v obláčku kouře.
„Pche, zvědavec jeden, ani se nezeptal, jak se mi daří,“ odfrkla si modroočka a znovu zaklonila hlavu. Chtělo se jí spát. Ticho ji ukolébávalo k spánku, jednou nohou už byla v říši snů, když v tom ji opět kdosi vyrušil. S největší pravděpodobností jí nebylo souzeno si odpočinout. Zaposlouchala se do ticha, které rušilo jen tiché klapání bot. Svaly se jí napjaly, připravena kdykoliv zaútočit. Avšak nezdálo se, že by dotyčný měl v plánu Yumiko mučit či zabíjet.
„To jsem si mohl myslet, že se budeš flákat,“ ozval se posměšný hlas, jenž blondýnka znala tak dobře.
„Sasuke,“ zavrčela podrážděně. Dnes neměla náladu na hádky a jakékoliv slovní potyčky. „Jestli mě budeš provokovat, něco se ti stane.“ Sasuke se pobaveně pousmál, její výhružky ho vždycky dokázaly pobavit. Vždy mu něčím hrozila, ale nakonec to končívalo jen třískáním dveří, jak jeden z nich zalezl do pokoje. Občas se i trochu porvali, ale nebývalo to často, protože Naruto byl jako holka křehčí a Uchiha se bál, aby jí něco neprovedl.
„Už máš natrénovanou tu techniku?“ zeptal se zvědavě. Dívka jen mlčky zavrtěla hlavou, neměla už ani sílu mluvit. Sasuke se nesnažil navázat konverzaci, za prvé nikdy nebyl výřečný a zadruhé viděl, jak moc je Yumiko unavená. Odešel proto do koupelny, kde se osprchoval a poté s tichým ‚dobrou noc‘ zmizel za dveřmi své ložnice. Modroočka vnímala jeho hlas jen z povzdálí, protože usínala, aniž by se tomu snažila zabránit. Během pár chvil usnula tvrdým zaslouženým spánkem.
Když se šel černovlásek v pozdní hodinu napít, našel ji na pohovce, schoulenou do klubíčka. Mlčky ji pozoroval v měsíčním světle. Líbily se mu její jemné rysy, vlasy, narůžovělá líčka i plné rty. Nedokázal to pochopit, ale přesně věděl, co se tu děje. Ona ho přitahuje. Den ode dne víc. Cítil se jako lovec, co se žene za svou kořistí. Zvláštní přirovnání, ale bylo to tak. S povzdechem ji vzal do náruče, s úmyslem odnést ji do postele. Yumiko se automaticky přivinula ke zdroji tepla, vycházejícího z mladíkova těla. Sasuke se pousmál, vypadala tak roztomile. Najednou se zamračil. Už zase se mu v hlavě honí naprosto absurdní a pitomé myšlenky. Kdyby v náručí neměla Yum, dal by si minimálně facku na probrání. Nohou si otevřel dveře od hostitelského pokoje a opatrně položil spící dívku na postel. Přikryl ji a sledoval, jak se uvelebuje a ze spaní usmívá.
„Jsi jako anděl s ďáblem v těle,“ zašeptal do tmy směrem k Yum. Vážně mu teď připomínala andílka. Blond vlasy rozhozené po polštáři, modré zářící oči, nyní schované za unavenými víčky, rudé rty, jemná pokožka. Ovšem povahově byla neskutečný živel. Ta by dokázala přivést do blázince kohokoliv. Ani on sám k tomu neměl daleko. Yumiko se skvěle dařilo vytáčet ho, provokovat nebo laškovat. Často spolu hráli takovéhle hry, jež oba bavili (i když většinou se u toho štěkali jako dva kohouti na jednom smetišti).
Sasuke se otočil na patě a odešel si zpátky lehnout, do ráno zbývalo času dost, tak proč si nadále zkracovat čas tím nesmyslným zíráním na spící osobu. Sice by to mohla být příjemná činnost, ale druhý den by byl k nepoužití. Na svou žízeň zapomněl a jakmile položil hlavu na polštář, usnul jako mimino.
Yumiko zazívala, protáhla se léně jako kočka a zamračila se. Absolutně totiž nechápala, jak se sem dostala. Usnula přeci na gauči, no ne? Nechápavě zavrtěla hlavou a vstala. Po ranní hygieně a ostatních procedur, zamířila do kuchyně, kde už mladý Uchiha snídal.
„Dost že vstáváš,“ zamrmlal, aniž by vzhlédl od talíře.
Nevychovanec jeden neandrtálská, pomyslela si Yum.
„Taky ti přeji dobré ráno,“ usmála se falešně. Sasuke protočil oči.
„Yamato ti vzkazuje, že dnes trénink není, má misi,“ prohodil mezi jednotlivými sousty. Modroočka se po něm otočila, ustávajíc tak v přípravě snídaně.
„A to je všechno?“ zeptala se nevěřícně.
„A co ti jako mám ještě říct?“
„Žádný nejsem tvůj záznamník nebo tak něco? Ty mi ten vzkaz vyřizuješ bez připomínek?“
„Ach jo, ty do všeho musíš rejt, co? To se musíme furt jenom hádat?“ zamračil se Sasuke.
„Já nestačím zírat. Ty jdeš do sebe. Už tu s tebou jsem 2O minut a ty do mě neryješ, dokonce se k tomu ani nechystáš. Není ti nic? Cítíš se dobře?“ usmívala se pobaveně Yumiko a přiskočila k černovláskovi, aby mu mohla sáhnout na čelo, zda nemá teplotu. Sasuke ji odstrčil.
„Si blbá,“ konstatoval suše. Yum se zasmála a vyplázla na něj jazyk. Ach ano, typické pohodové ráno u Uchihy a Uzumakiho.
Blondýnka si sbalila zbraně do pouzdra a zamířila do lesa. Sasuke měl svůj vlastní trénink s Kakashim, proto se rozhodla, že bude trénovat sama, když kapitán Yamato dnes nemůže, aby se doma nenudila. Došla na místo, kam lidi normálně nechodí. Nechtěla, aby ji někdo vyrušil, nebo aby někoho případně nezranila. Pro začátek vyvolala pár klonů, které by ji v případě nebezpečí ztráty kontroly nad tělem zastavily. Pak se začala soustředit na démoní chakru. Nechávala ji, aby ji pomalu kolovala v chakrovodech. Z čela jí vyrašily kapky potu, jak se soustředila. Najednou na ni někdo zaútočil. Bleskově se vyhnula letícím kunaiům a zaměřila svůj zrak na místo, odkud vyletěly. Ze křoví vylezl neznámý ninja.
„Co chceš a kdo jsi?“ zavrčela výhružně. Dotyčný neodpověděl, jen se nehezky ušklíbl a znovu zaútočil. Tentokrát však Yumiko škrábl svou katanou.
„Jak chceš, budu to brát vážně,“ řekla temným hlasem slibujícím bolest. Hodila po něm pár shurikenů, kterým se bez sebemenší námahy vyhnul. Bojovali spolu už nějaký čas a Yum tak poznala, že nebude jednoduché ho porazit, byl nepříjemně silný. V duchu probírala další kroky boje, mezitím co odrážela útoky neznámého. Možná by fungovala ta nová technika, jenže to by ji musela zvládnout. Pevně semkla rty k sobě. Dokáže to, buď teď nebo nikdy. Rukama složila několik pečetí, soustředěně zavřela oči, načež je znovu otevřela – byly temně modré s protáhlými zornicemi, to proto, že Kyuubi Yum neovládl, ovládala ona jeho – a z rukou, jež natáhla před sebe, jí vytryskl proud rudé chakry, připomínající malé jehly. Ty se zabodly do těla protivníka. Na jeho obličeji se mihl stín bolesti, jak mu špičky prorazily kůži, ale nic víc se nedělo. Yumiko nasucho polkla. Něco se zřejmě nepovedlo. Ale jak to? Vždyť udělala vše co měla, navíc tohle nikdy předtím nedokázala, démon ji vždy pohltil. Už se chystala bojovat dál a čelit dalším útokům, když v tom se protivník svezl na kolena a bolestně zaúpěl. Během pár chvil bylo po něm. Chakra, která se mu dostala do těla v podobě jehel, ho zevnitř zabila. Normální člověk totiž nebyl schopen zvládnout démona a jeho zlověstnou sílu, jen jinchuuriky. Yumiko si vydechla. Vyhrála a dokázala ovládnout devítiocasého! Její radost vyrušilo tiché známé puf a na místě, kde ležela mrtvola, byl jen obláček kouře.
„Stínový klon?“ podivila se zmateně.
„Dost ses zlepšila, dokázala si porazit můj klon,“ ozval se jí za zády sametový temný hlas. Strnula. Pomaluje otočila.
„Itachi?“ zašeptala nevěřícně. „Proč? Chtěl jsi mě zabít?!“
„Ne, proč si pořád myslíš, že tě budu zabíjet?“ pousmál se celkem pobaveně.
„Možná proto, že patříš k Akatsuki – organizaci, která po mě jde, a taky protože jsi známý jako zabiják a ninja třídy S!“ odsekla popuzeně blondýnka. Uchiha si jen povzdechl.
„Viděl jsem tě trénovat a chtěl jsem otestovat tvé dovednosti. Nikdy bych tomu nevěřil, že někdo tak zbrklý jako ty tolik zesílí a dokáže ovládnout chakru démona.“
„Nejsem lama,“ odfrkla si Yum. „Až mě budeš chtít příště testovat, řekni mi o tom předem, docela jsem se lekla, že mě chce někdo bezdůvodně zabít.“
„Žádné příště už nebude. Až se znovu uvidíme, budeme nepřátelé. Akatsuki po tobě jdou víc než před tím, měla by ses připravit na to až udeří,“ odvětil Itachi.
„Chceš říct, že proti nám půjdeš společně s nimi?“
„To je moje cesta, kterou jsem se vydal. Nezasloužím si nic lepšího.“
„Ale co to povídáš, každý má druhou šanci!“ Yum téměř vykřikla. Nelíbilo se jí, že to Itachi vzdává, že je smířený s osudem.
„Ne někdo, kdo zabil svou rodinu a celý klan,“ řekl klidným hlasem, ve kterém byla stopa smutku, jež by si běžný posluchač ani nevšiml, ale Yumiko přesto neunikla.
„Necháš Sasukeho, aby se pomstil…“
„Ano, on je moje šance na vysvobození,“ ušklíbl se.
„Nevěřím tomu, že jsi špatný člověk a nelíbí se mi tvůj postoj ke smrti,“ zamračila se Yum a založila ruce na prsou.
„Smrt čeká na každého z nás. Pro někoho si přijde dřív, pro někoho později, ale vždycky přijde. A nemrač se, to se k tobě nehodí,“ usmál se černovlasý mladý muž a blondýnka tak měla možnost spatřit ho bez všudypřítomné neprůstupné masky.
„Přišel si se rozloučit?“ zeptala se na rovinu.
„Přišel jsem tě varovat a vlastně se i rozloučit. Poznal jsem v tobě jiného člověka. Nejen toho hyperaktivního nesoustředěného kluka. Ale teď už prostě je čas se rozloučit. Sbohem, Uzumaki Naruto,“ pousmál se a ukazováčkem ji pohladil po tváři. Yumiko se usmála. Na něj nezapomene. Ať si každý říká co chce, oba ví své. Cítila z Itachiho, že není zlý, jak se o něm povídá. Soucítila s ním, cítila k němu sympatie, které se ovšem nedaly nazývat láskou. Co pro ni vlastně znamenal? Přitažlivý přítel? Možná… Měli mezi sebou zvláštní pouto, podivuhodné přátelství.
Komentáře
Přehled komentářů
Naprosto suprový! ... už se mi po týhle kapitolovce stýskalo xD
.............
(Mia-san, 11. 2. 2011 19:42)Jooooooooooooooooo... Tahle kapitolovka mi moc chyběla... Dnešní díl perfektní... Těším se na pokráčko :o)
Já jen z povzdálí obdivuju
(Asuky=3, 11. 2. 2011 1:18)Ten tvůj blog mě nepřestane překvapovat ;-) další díl na stůl jako dezert prosím ;DD
Skvělý! ^.^
(Yumi, 13. 2. 2011 0:42)